Je pátek odpoledne. Přestože jsem v práci, nic nebrání mým ladným „kejtám“ hovět si na stole. Šéfová hned po obědě zahlásila „meeting out of office“, což v překladu do „člověčiny“ znamená, že si právě užívá služeb své nadmíru upovídané manikérky (doufám, že jí na nehty opět nenalepí ta stupidní sluníčka značící pohodu jako minule), vševědoucí sofistikované pedikérky, homosexuálního sexy kadeřníka a vypracovaného maséra. Do večera má „práce“ až až.

Kolegyně postupně odchází domů. Vendy jede na chatu s manželem. Se má. Martina s přítelem absolvuje koncert s jeho cool kapelou kdesi v jižních Čechách. Se taky má. Ale já! Já mám stejně ten nejvíc bezva plán. Heč! Budu sedět doma na zadku a pravým ukazováčkem se šťourat v nose. To bude zábava. Chjo. Jsem už přes dva roky sólo. Fakt super. Tak kde jste vy…vy…princové na bílých koních? No nic. Takhle to dál nejde.

Brouzdám po netu a hledám návod jak a kde ulovit muže svých snů, otce svých dosud nenarozených dětí. Testy, fóra, články, statistiky. V jedné z nich jakýsi Doc. MUDr. PhDr. RNDr. John van den MC´Vseznalek, který studoval na prestižní univerzitě na severu jižní Ameriky uvádí, že bych byla opravdu trouba, kdybych lovila v terénu. Prý dnes frčí seznamovací servery. Tedy…jak vyplývá ze statistiky samozřejmě. Další graf ukazuje, že první pohled muže směřuje do očí ženy, podle kterých identifikují, zda je právě Ona hodna jejich přítomnosti. Poslední statistika ukazuje na fakt, že pánové touží po dámách upravených, co mají šmrnc.

OK. Dám na doktora. Internet se od této chvíle stává mým nejlepším přítelem. Registruji se na pár seznamovacích serverů. Jistota je jistota. Čekám na odezvu. Nic. Přidám pár fotek. Raději jsem odstranila „pár“ nedostatků. A je to tady. První úlovek. Jů. A hned další. Skvělý! Vypadá to, že dloubání do nosu přesunu až na neděli. Dneska rozhodně razím s panem Jsemskvely někam za zábavou. Vypínám počítač a utíkám domů, abych ze sebe stihla udělat nejvíc sexy babu pod sluncem.

Rychlá sprcha, trošku parfému. No. Raději ještě trošku. No. Kdyby náhodou…ještě třikrát trošku. Šmrnc? Tak jo. Make-upem a dalšími zlepšováky na svém obličeji vykouzlím super obrázek hodný Leonarda na Vinci. Teď něco sexy na sebe. Toto odhalit, tamto skrýt. Ještě botky a můžu letět na Václavák ke koni.

Je tam! Trocha trémy, ale to bude dobré. Nádech, výdech. Naše pohledy se setkají. Teda, měly by. Pan Jsemskvely vypadá poněkud zkoprněle. A hledá moje oči ve výstřihu, kde se leda tak těsnají moje „čtyřky“ chtějíc na vzduch. Cítím jak rudnu. Jsemskvely se prý jmenuje Honza. Jdeme do blízké Lucerny na skleničku. Nechává mě jít jako první. Nezdvořák. Tentokrát cítím, jak mi civí na zadek. S botama na podpatku mám co dělat. Bořím se mezi dlažební kostky. V sukni jsem ráda, že udělám krok. Že jsem si nevzala něco normálního na sebe. S Vinciho veledílem na ksichtě si najednou připadám jako prvomájová lehká děva, či jako klaun co utekl z cirkusového představení. Z parfému, co jsem na sebe nalila, se mi dělá špatně.

Sedneme si v zakouřené restauraci. Honza mě za celou hodinu nepustí ke slovu. No jo, všechno vím-všechno znám, že jo? A já? IQ tykve. Popíjím víno a modlím se, abychom už zaplatili. Tak se i stane.

Za pár týdnů jdu na rande v teniskách, riflích, bez odéru parfémové vody. Čeká na mě sympatický mladík, třímající v ruce kytku. Po dvou hodinách konverzace se mu svěřím se svým systémem statistik. Je ticho. Koukne na mě a začne se smíchy za břicho popadat. Vypadne z něj: „Víš, ten doktor se asi splet´.“

Jsem rudá až u konečků prstů. Dobré zjištění. Pro příště. Ale.. snad už nebude muset být žádné příště…

Nic, vypínám seznamku „nechcesme.cz“. A zítra? Mám bezva plán. Šťourám se prstem v nose.